Udržet naději. Komu a jak pomůže dar z postní sbírky?

Do Zátarí, jednoho z největších uprchlických táborů na světě, se člověk dostane pohodlně autem. Vyráží se obyčejně po dálnici, která z Ammánu, hlavního města Jordánska, vede k hranici se Sýrií. Tam se odbočí na takzvanou bagdádskou silnici, jede se mírně zvlněnou pouštní krajinou a už z dálky je vidět jakési velké město.

Před rokem 2012 označovalo jméno Zátarí malou vesničku. Vše se změnilo poté, co v Sýrii propuklo válečné násilí. Do Jordánska přicházelo čím dál více uprchlíků. Pro založení uprchlického tábora se Zátarí z více důvodů ukázalo jako vhodné místo – byl tu třeba zdroj podzemní vody, v pouštní vyprahlé zemi zásadní věc. Tábor vznikal ve spolupráci mezinárodních organizací a pod dohledem zkušených jordánských úřadů; země má s příchody uprchlíků opakovanou zkušenost.

V jeden čas se v táboře tísnilo přes 200 000 lidí, dnes se jejich počet ustálil na 80 tisících. Pokud jde o rozlohu, je to tak, jakoby se obyvatelé Zlína museli naskládat na plochu pražského Žižkova. V táboře je tedy dost těsno.

Sraz na Champs-Elysées

Dovnitř se smí samozřejmě jen na povolení a přes policejní a vojenské hlídky. Kontrola je však zběžná – jako při překračování hranic se spřátelenou zemí. Co pak v táboře nezkušeného návštěvníka zaujme napoprvé, to je nekonečná změť stavebních buněk, uspořádaných jakoby bez ladu a skladu. V každé z nich bydlí rodina až o šesti členech. Samozřejmě si obyvatelé svá obydlí všelijak vylepšují – přístavky z vlnitého plechu a dalšího materiálu, často odpadového, který je po ruce. Člověk navyklý na uspořádaná evropská města má dojem permanentního chaosu.

Ve skutečnosti však v táboře vládne řád. Každá stavební buňka má číslo popisné (jakkoli jejich logice návštěvník neporozumí), cesty mezi nimi mají svá označení a srdce tábora tvoří jakási hlavní třída, které podle nejslavnějšího pařížského bulváru místní říkají Champs-Elysées. Je v tom samozřejmě ironie, ale i hrdost – hrdost na to, že i v krajně ztížených podmínkách může vítězit tvořivost a chuť žít. Hlavní bulvár uprchlického tábora totiž nabízí téměř vše. V táboře se jsou dva oficiální supermarkety, ve kterých lze nakupovat na zvláštní táborové karty. Na bulváru jim však konkurují pololegální obchůdky a provozovny. Podle odhadů je jich několik tisíc. Najde se tu svatební salon, prodejna mobilů a počítačů Apple a leccos dalšího. Obchoduje se za peníze i za zboží; sdílejí se tu informace i drby. Prostě to tady tepe jako v Paříži…

Jak je vidět, obyvatelé tábora nemusí bojovat o přežití. Pryč jsou časy, kdy se bydlelo jen ve stanech, které nechránily před pouštními bouřemi ani před zimou, a lidé byli rádi, že mají vůbec co jíst. Dnes se tady staví páteřní kanalizace, tábor je už delší dobu elektrifikován (na tom se v roce 2015 významně podílela také česká vláda). Největší rizika na jeho obyvatele dnes číhají jinde – především v nečinnosti. Čas tu není čím zaplnit.

Konec snů a ambic

„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle vstanu, obléknu se a ve spěchu sním snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti nemám co na práci…“ Tak před časem popsala pracovnicím Diakonie své nejhorší táborové trauma dnes třiadvacetiletá Syřanka Alad. Když prchala s rodiči ze Sýrie, byla zrovna ve třetím ročníku střední školy. Plánovala, že půjde na práva. Dnes by školu možná dokončovala a rozhlížela se po prvním zaměstnání. Místo toho trčí už několikátým rokem v jednotvárném táborovém provizoriu. Její pocity nejsou ojedinělé.

V Sýrii vládl před válkou autoritativní režim schopný likvidovat své oponenty s otřesnou brutalitou. Kdo se ale nezajímal o politiku, tomu země nabízela slušný životní standard – lidé mohli podnikat, cestovat, bezplatně studovat na solidních státních školách. Často měli obdobné ambice a životní plány, jaké máme my v Evropě. Válka ale všechno obrátila v prach. Ti, kteří uprchli do Jordánska, nesmějí pracovat, aby nekonkurovali místním. V zemi ne příliš bohaté je to daň za udržení sociálního smíru. Jordánců je deset milionů, uprchlíků ke třem milionům.

„Když sem uprchlíci přicházeli, původně si mysleli, že tu zůstanou měsíc, dva. Dnes už jsou tady třeba pět let,“ říká český velvyslanec v Jordánsku Petr Hladík. Vyvrací přitom mýtus, že cílem všech uprchlíků je pokračovat dál do Evropy. „Moje osobní zkušenost – a setkávám se s těmi lidmi už více než čtyři roky – je jiná. Chtějí se vrátit domů.“ To však stále není možné a nezdá se, že by to v dohledné době možné bylo. Válka v Sýrii trvá, je nepřehledná, a jak ji zastavit, neví nikdo. Počítá se ostatně i s tím, že Sýrie se ve své původní podobě už nikdy neobnoví.

Děkujeme za pomoc

To nejdůležitější teď je pomoci lidem v táboře udržet naději a vyrovnat se s pocity frustrace. O to se snaží Diakonie v takzvané Oáze míru (Peace Oasis). Ve spolupráci s českou vládou a Světovou luterskou federací (LWF) v táboře vybudovala komplex z několika buněk, kde probíhají kurzy šití na šicích strojích a práce na počítačích. Součástí je i herna pro děti a venkovní hřiště, kde se hraje fotbal. Jako zásadní se ale stále více ukazuje, že je třeba lidem umožnit otevřený hovor o jejich bolestech, starostech i nadějích. Je třeba i odborně školený průvodce. Často se objevuje téma násilí, které mladé matky a dívky zažily při útěku. Děti a mladí lidé se zase potřebují svěřit se starostmi nelehkého dospívání v táborových podmínkách. Předchází se tak konfliktům i radikalizaci.

Vedle Oázy míru se nachází ještě kus volné země. Diakonie tu společně s českou ambasádou v Jordánsku plánuje prostory pro setkávání rozšířit – vzniknout má knihovna a komunitní kavárna. Dílem přispěje česká ambasáda, dílem bychom rozšíření rádi financovali z darů postní sbírky. Děkujeme!