Saana, matka 11 dětí, vypráví

Sedm měsíců po manželově zmizení neztrácela naše rodina naději. Mám 11 dětí. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem nebyla schopná starat se o ně sama na tak nebezpečném místě. Několik měsíců jsme strávili stěhováním na různá místa v Sýrii. Snažila jsem se najít bezpečné místo, ale bylo to obtížné. Situace v zemi byla stále horší a horší. Mnoho bomb, mnoho raket. Všichni byli nervózní a báli se. Pět mužů zemřelo před mýma očima. Manžel mé dcery byl zatčen, byl mučen, obě nohy mu rozdrtili kameny a uvrhli ho do vězení. Je tam dodnes. Bála jsem se o nás.

Pro děti není snadné, když přijdou o otce. Byl to dobrý člověk, milovaly ho a respektovaly. Jedna z mých dcer byla v následujících dvou měsících v šoku. Nechtěla s nikým mluvit, zůstávala doma, odmítala vycházet. Celou dobu plakala a ptala se, kde je táta. Během dlouhých let války v Sýrii jsem pozorovala změnu na všech svých dětech. Vztekaly se a praly.

Nastal čas odejít. Rozhodla jsem se jít do Za'atarí. S jedenácti dětmi byla cesta do Jordánska velmi těžká. Mám dospívající dívky. Pašerácké trasy nebyly bezpečné, protože jsou tam lidé často napadáni, ženy a dívky znásilňovány a dějí se i horší věci. Šli jsme tedy po hlavní silnici. Cesta měla trvat tři hodiny, ale zabrala tři dny.

Rozhodnutí opustit svou zemi a jít do jiné není snadné. Ale když jsme přijeli do tábora, bylo mi dobře, přestože jsou tu těžké podmínky a dlouho jsme žili ve stanu. Ale já a moje děti jsme v bezpečí. To jsem hledala - bezpečí. Po třech letech se děti přizpůsobují životu v táboře, ale na začátku to nebylo snadné. Teď už jsou starší. Chci, aby se naučily zvládat i tyhle těžké situace. Nic jiného nám nezbývá."

Vyprávění zpracovala Hana Pfannová